O fotografii se v dřívějších dobách mnoho nauvažovalo, napsalo a namluvilo: Co fotografie je, a co není. Názory se rozcházely, střetávaly, míjely. V konečné fázi se však dostalo fotografi i značné podpory a autorům profesionální umělecké vyspělosti.
S rozvojem digitalizace a nových reprodukčních technologií v posledních letech však tato diskuse nějak utichla a vytratila se. Na fotografii jako na uměleckou činnost se pozapomnělo, i když nás fotografie prakticky oslovuje denně a střetáváme se s ní vlastně všude. Bereme ji jako jakousi dokumentační samozřejmost, která nestojí za zvláštní pozornost. Zaslouží si tedy fotografie více pozornosti a vnímavosti jako umělecká činnost?
V této chvíli si dovolím citovat: Umění je jedinečné tím, co zobecňuje - a fotografie jedinečné zachycuje. I fotograf, stejně jako jiný umělec, je něco jako krystal, který přijímá, láme a vysílá světlo a sděluje třeba i v alegorii názor či záměr.
Z tohoto pohledu dochází k renesanci umění fotografie a je obdivuhodné a záslužné, že dnes stojíme v Galerii Podkova na zahájení výstavy fotografií Fera Decsiho s výstižným podtextem Quo Vadis. Pokud se necháme unést jejich magií, vyvolají v násprobuzení čehosi vnitřního, co zve to ven před naše oči k vytváření alegorií a k rozvinutí myšlenek z vlastních zkušeností a zážitků. V tom nejsou fotografie autora vůbec sobecké, ba naopak nabízejí tu počáteční myšlenku k vlastnímu prožitku divákovi.
Než však autor došel v realizaci záměrů k tomuto uvolněnému sdělování vlastních myšlenek prostřednictvím fotografie, bylo zdánlivě už všechno v umění objeveno a všechna témata vyčerpaná. Fero Decsi však patří k té hrstce pošetilců, která jde po úzké lávce nové cesty k překvapivému, šokujícímu objevu a novému výrazu.
Avšak už jako vnímavý student VUT v Brně relaxačně sledoval vývoj lidského ducha, který se klene nad existenčním a materiálním zápasem o život, o moc a bohatství jako duha naděje a věčné touhy po velkém prožitku, pocitu štěstí a uspokojení vnitřního naplnění vysněných ideálů.
Jeho první kontakt s fotografickým přístrojem se přihodil v dětství v Nových Zámkoch na Slovensku při objevení otcovy Minolty kdesi v útrobách staré skříně. Než se však stal Fero hledačem uspokojení přes hledáček fotoaparátu, uplynulo mnoho let. Na epizodu z dětství s foťákem svého otce si vzpomněl až po roce 1995. Tehdy jako 26-letý si za první vydělané peníze kupuje svůj první fotoaparát Kompakt Fomei AF 10D. Tento přístroj znamenal přelom v autorově vnímání a vidění světa, aby se začal hlouběji věnovat kompoziční, estetické a v neposlední řadě i technické stránce fotografie.
Jeho doutnající jiskřička tvořivé touhy vlastního projevu však neuhasla ani po obdržení čerstvého diplomu v roce 1997. A zapálený plamínek se rozhořel. V roce 1999 si autorobstarává Minoltu, se kterou prožívá několik báječných fotografických výprav. Fotoaparát prodělává zkoušky teplem letních cyklistických převozů ve Slovinsku, při zimních výletech po Francii, skrápění vodou podzimních dešťů v Portugalsku i šlehání ostrých větrů v Dánsku.
Je pravdou, že při prosazování moderních druhů umění zhruba v polovině minulého století byla fotografie zprvu publikována jako mumie - tedy obrana proti působení času;k nostalgickému uchování vzpomínek a vytržení z neúprosného běhu času. V procesu hledání východisek vyzkoušel Fero Decsi na svých cestách i různé formy vlastního vyjádření jak přírodních krás krajiny, tak i důvtipu lidského ducha a umu, a to hlavně při vyznání z obdivu k moderní architektuře.
Zatímco první fotografické studie měly dokumentární charakter z cest a byly spíš odrazem vizuálního poetického myšlení mladého autora, jde v poslední době autor za konfliktem. Za konfliktem tvarovým, tonálním a světelným.
Rozcestníkem mezi dokumentární fotografií a fotografií jdoucí k vývojovému konfliktu jsou jeho soubory prací z Dánska v roce 2002 a Singapuru v roce 2003. Zejména Dánsko, zdánlivě fotograficky nezajímavé, nabízí myšlenkovou volnost ve smyslu, že fotografovo oko není zahlceno přenádhernými přírodními sceneriemi. Je třeba hledat magii fotografické krásy hlouběji a s větší úporností.
I my se prostřednictvím vystavené kolekce můžeme stát svědky vzácných okamžiků, kdy prostupující světlo ohmatává hladký či zrnitý povrch, jiskří, vibruje a stává se náhle zjevením jakoby ozářeno bleskem. Tím nás autor myšlenkově přivádí až k abstraktnímu vjemu věcí a detailů a k zachycení až překvapivě banálních objektů a předkládá nám je v obdivuhodné podobě hry světla a barevných kontrastů.
Věřím, že jeho vidění přes hledáček fotografického přístroje zachytí i paprsek světla v intimních místech linií, které byly už od počátku lidské filosofie opředené věčnými bájemia mýty.
Autor - Fero Decsi - stejně tak jak ho znám a vím, že je jeho naturelem nejít po pohodlných prosluněných cestách, si zvolil i nesnadnou cestu k umělecké seberealizaci procházející vlastní školou projekce v ploše. Uskutečňuje svá sdělení nám, divákům svým osobitým přednesem, který nás naplňuje pocitem radosti uvolnění a pohody. Přejme tedy autorovi dnešní výstavy na cestě hledání a sdělování fotografiemi potvrzení jejího místa mezi uměleckými atributy, které budou i v budoucnu neodmyslitelnou součástí našeho životního stylu.
Quo Vadis Decsi – ku příležitosti zahájení autorovy výstavy v Galerii Podkova v Olomouci s radostí zpracoval Ing.František Krňávek
V Rovensku 31.ledna 2005